Loňská sezóna nadělila alba i od již „nějaký ten čas“ reinkarnových rockových uskupení, jež ale „nějakou tu dobu“ s vydáváním nového materiálu otálela. Jedním takovým případem byli k mojí velké radosti i Američané KARATE.

Z bostonské trojice píšící svoji kroniku od A.D. 1993 se do dnešních dnů probili hlavní hybatel - kytarista a zpěvák Geoff Farina, dále bicman Gavin McCarthy a trojlístek dotváří tlustostruník Jeff Goddard, který se přidal už dva roky po založení, přičemž původní basák, a po příchodu Goddarda pak druhý kytarista, Eamonn Vitt vydržel v sestavě čtyři roky. Přestože trojice k sobě znovu našla cestu už v roce 2022, tak se sedmá řadovka „Make It Fit“ objevila až loni v říjnu, tedy po dvaceti letech od vydaní kolekce „Pockets“.

Indie rock v podání KARATE přináší esence ema, post rocku či post hardcore, blues, ale zejména silnější aroma jazzu. Přestože se moje maličkost opakovaně jazzu jako takovému snažila porozumět, tak doposud v sobě neaktivovala patřičné buňky k tomu, aby si ho skutečně oblíbila. Každopádně specifický hudební hybrid s jazzovým šmrncem v podání této partičky si mě zcela bezbolestně ochočil a doteď si vzpomínám, jak usilovně jsem se snažil obstarat si chybějící desky potom, co se začínaly objevovat zvěsti o jejich rozpadu, na kterém měl značný podíl zhoršující se Farinův sluch.

Deset zbrusu nových skladeb si cestu k posluchači nekomplikuje přílišným akademickým vyzněním. Kouzlo „Make It Fit“ podobně jako v minulosti u všech předešlých opusů tkví ve střízlivě propracovaném využití hudebních podnětů. Stopáže jednotlivých skladeb zde nejsou nikterak natahovány, nejdelší zářez v podobě finální „Silence, Sound“ si dokázal uzmout necelých šest minut. To však vůbec neznamená, že tu schází hudební pestrost a napětí, které zajišťuje právě ten eko-blues-jazzový charakter tolik pro kapelu typický a jenž se začíná výrazněji projevovat od čtvrté položky „Liminal“ a je v různých obměnách a tempech zušlechťován až do konce desky, zatímco je její začátek svižné odpálen na přímočařejším indie-rockovém ladění.

Není třeba se obávat přepálených instrumentálních ekvilibristik nebo art vatových rozjímání, protože především úsporné dávkovaní nemalého množství kytarových riffů, které stejně efektivně doplňuje kreativita precizně nazvučené rytmické sekce, je hlavním důvodem, proč KARATE pořád umí na krátkých plochách nabídnout vzrušující hudební příběhy, jež dokresluje příjemná ani ne teplá, ani ne studená barva Farinova vokálu.

V rámci kompletní diskografie je novinka zdaleka nejvzdušnějším nebo chcete-li nejpřístupnějším počinem, a to i díky své vyměřené délce pětatřiceti minut, kde o to více vynikne vnitřní dynamika kompozic a skladatelská lehkost, s jakou chtějí být předkládány. KARATE se svým rukopisem umí složit i rozvážnější, avšak neméně přitažlivé skladby, jak předvedli na posledních dvou předchůdcích nebo na vyloženě libovém EP „Cancel/Sing”. Sám jsem zvědavý na to, jakého tvůrčího ducha bude vyvolávat následovník „Make It Fit“.

Pro teď stále platí, že pokud máte podobně jako já podobnou patálii nejen s jazzem, ale třeba i s tím blues, tak by vám osobité vyznění těchto Amíků mohlo (po)otevřít dveře aspoň do přízemí těchto žánrů.